Ten pocit beznaděje

31. května 2014 v 15:37 | Karol-ine |  Poems
Je to beznadějné, brečím zas,
chtěla bych znát krásu krás.
Ale zatím poznávám smutek a žal,
nemůžu už prostě dál.

Slzy tlačí se mi do očí,
osud se mnou zatočí.
Nemůžu vyjádřit své city, všem bych ublížila,
pak by se mnou má duše nemluvila.

Když vidíš smutek v očích mých,
moje smutná píseň, ona mnou zní.
Veselejší bych chtěla být,
vždy být šťastná a jen snít.

Rány zasaženy v srdci mém,
v jeho srdci kouzelném.
Chtěla bych žít navěky,
s ním a pořád snít taky.

Miluju ho, nechci žít,
dobrý pocit v duši mít.
Světlo náhle objevilo se
a v mé mysli malá šance zjeví se.

Modré oči prozradí,
že žal a lítost je v očích mých.
Můj sen o něm nekončí,
chtěla bych být nejlepší.

Do mých myšlenek se ponoří,
o mých citech asi ví.
Prozradí to oči mé,
pohled hluboký, v očích mrazivé.

V citech svých se nevyznám,
dech beroucí skoro mám.
Slzy tečou proudem malým,
vidím, jak se voda kalí.

Při úsměvu jeho, v mé mysli už křídla mám,
já svůj pocit dobře znám.
Kytičky mi budou kvést,
nebo si budu svůj smutek nést?

Miluju ho, nechci bez něj žít,
chci jen jeho lásku, nic víc mít.
Snad se moje přání vyplní
a já ho zase oslním.

Šanci ztrácím, cítím pád,
má mě vůbec ještě rád?
Tvář mokrou pořád mám,
samota je zlá, jsi sám a sám.

Kéž by se ještě šance objevila,
kéž by pro mě šance ještě zbyla.
Sen se mi zdá, krásný je
a on se v něm raduje.

Ptáci létají v noci tiché,
v noci ozývají se zvuky strašidelné.
Lesy šumí, zvony zvoní,
snad on neshání se po ní?

Déšť a kapky na okno ťukají,
ta tajemsví prozradí.
Ale přesto světlo svítí,
jistotu v srdci čistou míti.

Své city nedokážu udržet,
když mi někdo něco říká, nenávidím celý svět.
Sen můj je krásný, běhám s ním po louce,
doufám, že mě taky on chce.

Přesto ale, že je malá naděje,
snad vše napravím a svět se smíchem zalije.
Pocit viny z toho mám,
svou lásku Ti klidně dám.

Co když mě ale nemiluješ?
Co když mé city neopětuješ?
Bojím se, zas mi tečou slzy,
všechno mě už zase mrzí.

Můj život bych už nejradši zahodila
a na krásné chvíle vzpomínku měla.
Už bych se nemusela ničeho bát,
už bych nemusela mít z ničeho strach.

Utíkám kamsi do neznáma,
tak kde je na zapomenutí brána.
Naposledy zavzpomínám, slzy stékají,
všichni se dostanou tam, kam nemají.

Nechci se tak cítit, a vy to víte,
taky občas trošku sníte.
Rána, smutek, žal a pád,
on mě má rád, alespoň doufám snad.

Vím, že jsem udělala chybu a chci ji napravit,
už nikdy Tě asi nebudu mít.

Odpusť mi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veoica Eámanë Veoica Eámanë | E-mail | Web | 1. června 2014 v 10:19 | Reagovat

To je hodně dlouhá básnička, je vidět že ti skládání jde a baví tě :)

2 Karamelka Karamelka | Web | 1. června 2014 v 18:25 | Reagovat

líbí se mi, že píšeš tak dlouhé... jsou moc hezké :))

3 tekkendominika♥ tekkendominika♥ | 7. června 2014 v 17:02 | Reagovat

krásne

4 P. P. | Web | 10. června 2014 v 9:19 | Reagovat

hodně emotivní :)

5 Mishelle Mishelle | Web | 18. června 2014 v 14:17 | Reagovat

Wow !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama